AUTENTICITA JE VÍC NEŽ DOKONALOST

V době, kdy se svět žene za ideály, jež se před námi neustále posouvají jako fata morgána na horizontu, je snadné zapomenout na to nejdůležitější: na opravdovost. Dokonalost se stala novodobým božstvem – hlasitě a někdy jen tiše, nenápadně uctívaným, avšak krutým ve svých nárocích. Falešná tvář dokonalosti září na všechny strany, jenže narozdíl od slunečné záře není hřejivá a místo toho, aby energii dodávala, pomalu a nenápadně ji užírá. Je to chiméra, přelud mysli, která touží mít vše pod kontrolou. Mysl si prostě nemůže pomoci se svou tendencí vše zlepšovat k lepšímu nebo horšímu.

Honba za dokonalostí je nemocí naší doby. Drží nás v pasti cizích projekcí, představ o tom, jak bychom měli vypadat, jaký život bychom měli žít. Ukrájí kousek po kousku z toho nejcennějšího, co máme – z našeho vnitřního pocitu opravdovosti. Zpřetrhává spojení s přirozeným proudem života, který se nesnaží být perfektní. Prostě JE.

Snaha být dokonalí – tělesně, ve vztazích, v kariéře, v každé oblasti života – je toxická právě proto, že není skutečná. Je to výtvor ega, naší nemocné mysli, která neustále usiluje o kontrolu, bezpečí, rozhodování o tom, co je správné a co ne. Jenže jak můžeme cítit opravdové spojení s životem, když ho bez ustání vyhodnocujeme? Jak můžeme slyšet svůj vnitřní hlas, když se ztrácí pod vrstvami neustálých soudů a podmínek? Jak můžeme citít skutečné spojení s druhou lidskou bytostí, když místo ticha ji okamžite zavřeme do pokojíku našich projekcí.

Život se nestane méně chaotickým, když se ho pokusíme svázat pravidly. Jen se stane uzavřenější. Každá chvíle, kterou strávíme v hlavě, ve scénářích „měl/a bych“ a „co když“, „mohlo by to být ještě lepší", „kdyby jen", „on/a je takový" je chvíle, kdy nám uniká to nejcennější – samotný život. Protože skutečný život neprobíhá v myšlenkách. Život se neodehrává v představách, tam leží jen jeho potenciál.

Život se děje v těle.

V pulzování krve, v dechu, který nás spojuje s přítomností, s věčností, s druhými lidmi, bytostmi. V husí kůži, když se nás něco dotkne. V nádechu úžasu. V slzách. V smíchu. V obyčejných okamžicích, které se stanou posvátnými jen díky tomu, že jim dovolíme být, nehodnotíme a nesoudíme je.

Autenticita není protiklad dokonalosti. Je to návrat domů. Návrat k tomu, kdo jsme pod vším tím, co jsme se naučili být. Znamená to žít v souladu s vlastním rytmem, třebaže jde (a s největší pravděpodobností bude) proti rytmu většiny. Znamená to odvaha být nedokonalí (podle obecných standardů), upřímní, pravdiví klidně bez pardonu.

Když si dovolíme být skuteční, znovu se napojíme na proud života. Přestaneme stát na břehu a hodnotit proud. Místo toho vstoupíme do řeky. A necháme ji nést nás – ne proto, že bychom rezignovali, ale protože konečně důvěřujeme. Sobě. Životu. Tajemství, které nepotřebuje být objasněno, aby byl život vnímám jako naplněný.

Autenticita je odvaha být sám sebou.

Dokonalost je snaha být vidět ve světle obecných kriterií a zapadnout.

O dokonalost se musíme snažit, být sami sebou jde samo :)

Vyzkušela jsem si to, jaké to je snažit se o dokonalost a nic mě nikdy nestálo tolik energie a trápení. Nezbytná zkušenost na cestě za sebou samým.

A přijetí, že jsme všichni nedokonalí a právě v tom leží nejen uvědomění nádhery lidskosti, mi přineslo tu největší vnitřní svobodu.