Bolest jako portál sama k sobě

Život je jako kniha...doslova. Jedna kapitola za druhou se postupně zavírají, aby se nové mohly otevřít. Neboť nic... absolutně nic netrvá v životě věčně. To je neúprosný, nekompromisní princip evoluce. A poslední roky mám dojem, že naší knihou života listujeme bleskovou rychlostí, nejen proto, abychom toho co nejvíce prožili, ale i jako příležitost k uzdravení nejen vlastních ale i generačních ran.

Chiron - zraněný léčitel

NEVÍDANÁ UDÁLOST NA OBLOZE

Spousta vesmírných těles se nám nedávno zarovnala do Berana. 17. dubna bylo Slunce, Luna, Merkur, Mars, Saturn, Neptun, a nakonec i Chiron v jednom ohni. A když se tahle kosmická společnost ocitne pohromadě, může to být velmi intenzivní zážitek. Nakonec, nesešlo se takhle víc než 1 000 let, takže o zábavu je postaráno.

Každý se na tomto setkání samozřejmě cítí jinak. Mně to ale nejvíce připomíná setkání, kde musíte být, i když nechcete. Sešla se skoro celá rodina, a tak není zbytí. Navíc se všichni domluvili, že si upřímně řeknou, jak se věci mají, a vynesou na povrch i ta nejbolestivější témata, aby se po letech tutlání, přehlížení a zatajování KONEČNĚ mohli pohnout jako rodina (lidstvo) z místa, vyčistit staré ráno a posunout se na novou úroveň vzájemných vztahů – na „next level“, dokonce nový model. Ten starý už dosloužil, všichni to dlouhou dobu vědí, ale teď i sebrali odvahu (Beran), že s tím něco dělají, půjdou do akce. Jak příznačné pro Berana.

Není to lehká energie. Osobně se cítím jako na emočním tobogánu – v jednu chvíli srším energií a všechno mě baví, za pár hodin mi vadí hlavou: „Jaký má tohle všechno vlastně smysl?“ „A proč to kurňa zase tak bolí?“ "A co to vlastně bolí?" Sice je to často jen mžik, ale jistou bipolaritu tomu odepřít nemůžu.

BOLEST a CHIRON - zraněný léčitel

Chiron patří mezi mé oblíbené postavy řecké mytologie... nejmoudřejší a nejušlechtilejší z kentaurů. Jeho osud však nebyl lehký. Třebaže byl mistrem lékařství, byl nešťastnou náhodou zraněn otráveným šípem Hérakla. Jeho rána se nikdy nezahojila a on trpěl nesnesitelnou bolestí, dokud neobětoval svůj život a svou nesmrtelnost ve prospěch Prométhea. Z jeho zranění se zrodila veškerá Chirónova moudrost – je zobrazován jako mentor mnoha velkých hrdinů řecké mytologie, je odborníkem na medicínu, léčitelství, astrologii, proroctví a hermetické magické vědy.

I během naší současné přechodné éry je Chiron velmi astrologickou postavou. Od svého objevení v roce 1977 Chiron ještě neuskutečnil kompletní oběh kolem Slunce, což mu trvá přibližně 51 let. Chironův návrat připadá na 25. června roku 2027.

Zraněný léčitel se chystá ukončit jeden velký cyklus. Stejně tak i my, jak to tak vypadá, když se rozhlédneme kolem sebe, ukončujeme jeden velký cyklus. Procházíme léčením, které i díky technologickým možnostem nemá ve známé historii období. Nemluvím tu teď o medicínských možnostech nebo AI, ale o tom, že díky našemu vzájemnému a nepřetržitému propojení můžeme skutečně sledovat, jak se kolektivně otevíráme své zranitelnosti a jak už nás nebaví si hrát na dokonalé, protože je vyčerpávající a neudržitelné.

Už netoužíme být dokonalí, ale opravdoví! A s tím souvisí i přijetí našich bolestí.

Téma zranění, utrpení, bolesti a osobní zranitelnosti na nás dýchá ze všech možných směrů. Například i proto mám tak ráda Genové klíče, kde je posvátné zranění ústředním tématem. Nevím, jak to máte vy, ale já osobně – a stejně tak i řada mých blízkých – máme pocit, jako by se nám všem otevřela stará rána, třeba jsme si mysleli, že se už dávno uzavřela nadobro.

Ve vzduchu může být cítit spousta bolesti.

Problém nastává ve chvíli, kdy ji ignorujeme, přehlížíme nebo zlehčujeme. Bolest je obrovská učitelka, a nakonec i léčitelka. Znáte to: „Co tě nezabije, to tě posílí,“ nebo v tomto případě: co bolí, to sílí. Všichni, kdo, to víceméně znají – předtím, než svaly získávají na objemu a síle, dochází k jejich narušení, mikro-traumatům, a teprve pak skrze regeneraci dochází k jejich posílení. A tomu předchází bolest, někdy i svalová horečka.

A tento princip je vlastní i našemu psychickému, emočnímu a spirituálnímu vývoji. Abychom mohli být silnější, otevírají se nám rána a možná že víc než kdykoliv předtím máme odvahu se do nich skutečně podívat, vidět detaily svého zranění. Už nám nestačí je jen rychle přelepit barevnou náplastí.

Protože i bolest tvoří a určuje, kdo jsme. A dokud si toho nejsme vědomi, je to síla, která náš pohyb životem řídí nevědomě. Ve chvíli, kdy své zranění přijmeme, neznamená to, že automaticky zmizí. Naše posvátná zranění s námi pravděpodobně zůstanou až do konce života, budou nás provázet, upozorňovat na sebe a někdy i nesnesitelně bolet, ale právě i tohle jsme my. A tady začíná dospělost – když si přiznáme, že i toto je součástí naší bytosti. Součástí lidské zkušenosti prostě BOLEST je, ať se jí snažíme vyhýbat sebevíce. Vybrali jsme si inkarnaci ve světě, kde spolu dennodenně tančí polarity, jin a jang – dualitu.

Zranění a bolest nás současně drží nohama pevně na zemi. Učí nás, že ačkoliv máme přístup do nejrůznějších dimenzí, tady jsme přišli pro zkušenost s hmotou, a ta má svá omezení . Učí nás to osobní i kolektivní pokoře, přijetí a odpuštění. A když se rozhlédneme po světě, právě to jsou oblasti, kde se ještě máme hoooooodně co učit.

NOVÝ ZAČÁTEK - a nikoliv poslední

S tématem bolesti, zranění a novoluní se nabízí také nová perspektiva. Kromě odvahy své bolesti a zranění přijmout (protože bez toho se z místa nepohneme), je tu příležitost k nim i přistupovat z nového místa. To byla i má osobní zkušenost v tomto roce. Jako bumerang se mi do života vrátilo to nejbolestivější téma. Nikoliv proto, že by byl život tak krutý, ale jednoduše proto, abych se na tu největší ránu, kterou si neseme zpravidla od dětství, mohla podívat z úhlu, kterého jsem doteď nebyla v oblasti. A život vám vždycky pro takové velké momenty připraví ten nejlepší scénář. Možná to také tak vnímáte – víte o své bolesti, přijali jste ji, ale navíc se ve vás něco změnilo, posunulo a vy jste konečně mohli zaujmout nový přístup. Už žádná hra na oběť osudu. Už nemá cenu hledat vinaře. Pokročili jste na další novou úroveň a hra hlásí „game over“. A to je také „game changer“. Nová pravidla, nová hra, nová identita.

PŘIJETÍ PRAVDY - CESTA K OSVOBOZENÍ

Dívat se do své rany není příjemný pohled, natož pak prožitek, ale právě odvaha se neodvracet a nechat sebou tuhle velmi nepříjemnou zkušenost projít nás může radikálně proměnit. Mě tedy každopádně. I když, jak říká můj kamarád: „Když dobrodružství trvá, je to na hovno, ale pak je co vyprávět.“ Ano, není žádoucí bolest vyhledávat nebo se v ní užívat, stejně tak se jí ale nelze donekonečna vyhýbat. Bylo by to jako odpírat si noc a snažit se žít jenom ve dne, a přitom se divit, že mi v tom životě něco chybí.

Ocitli jsme se v bodě, kdy tou jedinou cestou k osvobození je opravdu přijetí pravdy.

Ráda opakuji, že netuším, jak to máte vy, ale mně už nefungují kompromisy, dělat něco jen napůl, odvracet zrak, předstírat, že věci jsou jinak, než jak jsou.

Je to neúprosná proměna, kdy čím více masek shodíte, tím méně jich ve svém životě chcete tolerovat. A i tohle je obrovské léčení – vidět realitu takovou, jaká je, bez příkras, neuhýbat. Není to asi pořád pro každého, ale ten, kdo po této cestě začne kráčet, už nemůže jít zpět.

Pravda je návyková.

Protože s každým odhozeným předstíráním jste lehčí a lehčí. Pak klidně můžete šplhat po strmém svahu Himálají, ale když si nesete jenom svůj náklad, máte dostatek energie to zvládnout.

S láskou ke každé fázi života a jedinečnosti....