Tančím...

Touhle dobou, vlastně přesně před rokem, jsme ukončovaly na Zen Beach na ostrově Koh Phangan retreat s mou kamarádkou. To jsem ještě netušila, že se Thajsko stane mým novým domovem. Když jsem tuhle cestu plánovala, ani ve snu by mě to nenapadlo, že to takhle dopadne. Vždycky jsem si přála žít v zahraničí, od malička milovala Asii a vše asijské (možná i proto nejraději maluji gejši), a měla pocit, že v Čechách pro sebe ideálního muže nenajdu :)) A taky jsem chtěla mít takovou práci, která by mě naplňovala, přesahovala mě, skrze kterou bych pomáhala a mohla pracovat odkudkoliv.

A teď ležím v posteli našeho nového domečku, dochází mi, že teda fakt žiju v tom zahraničí, a dokonce v Asii na jednom z nejmagičtějších ostrovů v Thajsku, v posteli mám Američana :)) a vedle ní svou psí kamarádku Missy, která si mě už dávno před mnoha a mnoha měsíci (ještě když měla jiného majitele) vyhlídla. Teď by se nabízelo říct, jak krásně jsem si to zmanifestovala (jsem na to slovo už alergická :))), jak se celý Vesmír spojí, když si něco moc přejete…

Přiznám se, že nevím... A přiznám se, že protože jsem měla ten pocit od malička, že patřím spíš do jiné země než do Čech, že šťastná budu ve vztahu spíše s cizincem než s našincem, že mi není souzeno mít typickou práci ani život, tak mě tak napadá, jestli já už jako malá holčička, co měla vždycky hlavu plnou snů (možná i protože měla náročné dětství), prostě jen někde uvnitř netušila, co je její osud. Protože všechny tyhle sny měla dřív než nastoupila do školy, ještě dřív než to mohla vykoukat z televize nebo internetu….

Pousmívám se, když si uvědomím, jaký hezký život žiju, ale občas na to zapomenu, občas zapomenu pod všemi těmi dospěláckými povinnostmi, že žiju svoje dětské sny….

A současně, nenechte se mýlit, nechci vzbudit dojem, že můj život je dokonalý. Z určitého pohledu se může zdát: tropický ráj plný krásných a vědomých lidí z celého světa, jedno jógové a healingové centrum vedle druhého, vstřícní a usměvaví Thajci, všudypřítomný buddhistický vibe, skvělé jídlo, úžasná příroda...

Ale...každý život každého člověka má své výzvy…možná, že po spirále zkušeností můžeme směřovat nahoru, ale stejně tak se vracíme k stále stejným tématům, avšak z jiné perspektivy, třeba více uvolněné. Věřte nebo ne, ale i tropické ráje mají své deštivé dny (doslova i metaforicky), kdy si nedojdete ani nakoupit, protože prší tolik, že si nevidíte na špičku nosu; auto nemáte, protože na malém ostrově to je většinu roku zbytečný luxus; ti krásní a velmi vědomí lidé jsou občas pěkní blbci (co si taky nevidí na špičku nosu; jsou to také jenom lidi); musíte se vypořádat s všemi těmi vízy, přijmout skutečnost, že váš ostrov je nejdražší místo v Thajsku a za posledních pár měsíců se zbláznil trh s nemovitostmi a pronájmy, ceny za ubytování se ztrojnásobily a někdy i víc; a i nám to občas skřípe ve vztahu i přes to, že je plný pochopení a upřímné komunikMěla jsem dokonce období, kdy jsem měla chuť sbalit si všechny věci a vrátit se do Čech.

Život je dar, život dokáže být neskutečně krásný, ale je to taky kolikrát pěkná jízda, klade (nebo mi sami) na cestu všelijaké výzvy. Štěstí občas střídá frustrace, někdy se dokonce objeví strach.

Ale to je možná právě ten největší skill, umění života - dokázat procházet nejrůznějšími odstíny života a nefixovat se na to, že ideální je jen život zalitý nikdy nekončícím štěstím a pohodou. To je prostě neudržitelný stav. Čeho si však v průběhu/příběhu života všímám je, jak i přes nejrůzněji náročné situace ve mně roste KLID a pocit vnitřní STABILITY, takový ten mír…pocit, že ať už se děje cokoliv, tak to zvládnete, nepanikaříte, důvěřujete svému vnitřnímu vedení, chcete-li intuici, a díky tomu se do života více a více a více uvolňujete, berete s nadhledem,

...usmíváte se na něj a on se usmívá na vás.…

Nevím, jak dlouho tu budu žít, ani nemám přesné představy jak. Jsem ale opravdu šťastná, že znám své poslání a roli (se vší pokoru a nadhledem;) - miluji svou roli průvodce a učitele Human design a Gene keys, a svou roli malířky (třebaže poslední rok jsem namalovala jen pět obrazů). Život mě za ty více než tři dekády, co jím kráčím naučil nelpět, nelpět na svých snech, touhách a plánech; klidně je mít, jen se uvolnit do toho, že nakonec se to může vyvinout úplně jinak. Život mě naučil, že jakmile na něčem lpím, snažím se vynutit, tak to má přesně opačný výsledek.

A víte, co je zajímavé, že přesně to mám zapsané ve svém Inkarnačním kříži, ve svém životním posláním….můj život je dobrodružství, nevyzpytatelné dobrodružství, které nemůžu ovládnout; je jako příběh z románu, který mám pozorovat… A já opravdu celý život už od úplného malička cítím, jak hlavně pozoruji, jsem pozorovatel svého života a ještě dřív, než jsem uměla vůbec psát (bylo mi 5 nebo 6), toužila jsem napsat knihu, a tu první jsem napsala, když mi fakt bylo 6. Bylo to taková malá brožurka o cirkuse, tanečnici a akrobatovi, a jejich lásce.

A tak svým životem tančím a současně jej vnímám jako nekonečný tanec příležitostí, možností, tanec lásky...

v kterém stejně jako akrobat někdy kráčím po úzkém laně, nevím, jestli zvládnu další salto, ale toužím se učit víc a víc, ztratit se v tanci života, počítám s tím, že ne každé salto se mi povede, ale to je ŽIVOT, to je mé dobrodružství….