Tři cesty duchovních tradic

Už odmalička jsem měla velmi blízko k buddhismus, aniž bych to však vůbec tušila. Když jsem se pak kolem 17. roku života poprvé setkala s některými jeho myšlenkami, měla jsem pocit, že ta slova, jež si čtu, jsou přesně to, co vnímám jako své bytí. Všechno se ještě více vyjasnilo, když jsem před necelými dvěma lety byla na své první Vipassaně. Vipassana znamená něco jako „vhled“ nebo „jasné vidění,“ je starodávná meditační technika, která pochází z buddhismu, meditace noble silence - vznešeného ticha. A třebaže jsem obrovský nadšenec do Human design a Genových klíčů, je mi nejen blízký buddhismus, ale tzv. non- dualistické vnímání reality, které však s buddhismem také souvisí. Mám pak moc ráda přístup Ruperta Spiry, kterého jsem se přiznám, objevila docela nedávno. A tady je další jeho článek, který bych s vámi chtěla sdílet.

Rupert Spira:

"Všechny duchovní tradice lze rozdělit do tří jednoduchých kategorií: Progresivní cesta, Přímá cesta a Cesta bez cesty.

Progresivní cesta zahrnuje mnoho různých směrů; existuje pouze jedna Přímá cesta; a o Cestě bez cesty nelze ve skutečnosti říci, že je cestou.

Progresivní cesta a Přímá cesta začínají předpokladem oddělení: předpokladem, že každý z nás je oddělenou bytostí ve světě samostatných objektů a ostatních. Nevyhnutelným důsledkem tohoto přesvědčení je neštěstí uvnitř a konflikt navenek. V reakci na toto přesvědčení dává Progresivní cesta zdánlivému jednotlivci něco, co může dělat – například opakovat mantru, soustředit se na dech, cvičit jógu a podobně. Tyto praktiky postupně očišťují tělo a uklidňují mysl jako přípravu na její konečné rozplynutí v jejím zdroji.

Druhý přístup, Přímá cesta, nezahrnuje soustředění na objekt. Místo toho je zdánlivě oddělenému já doporučeno zkoumat subjekt zkušenosti, tedy sebe sama. Toto zkoumání – známé také jako sebedotazování – často začíná otázkou, například: „Co je to, co ví nebo si je vědomo mé zkušenosti?“ Tato otázka nemá za cíl aktivovat mysl, ale spíše ji povzbudit, aby spočinula ve svém zdroji.

Progresivní cesta i Přímá cesta činí soucitnou ústupku oddělenému já, kterým se zdáme být. Progresivní cesta říká: „Soustřeď se na objekt.“ Přímá cesta říká: „Soustřeď se na subjekt.“ Pokud jsou tyto přístupy dovedeny dostatečně daleko, obě vyústí v naši pravou podstatu: uvědomění si vědomí nebo jednoduše bytí samotné.

Třetí přístup je ještě méně běžný než Přímá cesta. Na rozdíl od prvních dvou cest nezačíná předpokladem oddělení. Vychází z pochopení jednoty a říká: „Jednoduše buď.“ Dále není potřeba mnoho vysvětlování, protože bytí nepotřebuje duchovní pokyny. Jednoduše začínáme s naší pravou podstatou a zůstáváme tam. Jednoduché bytí je původ, cesta i cíl. Proto tento přístup nazývám „Cesta bez cesty“.

Na Cestě bez cesty neděláme soucitný ústupek oddělenému já. Uznáváme, že oddělené já je iluze. Základní postoj je: Pokud je oddělené já iluzorní, proč mu dávat něco na práci? V tomto kontextu Ramana Maharši řekl:

„Nemedituj; prostě buď.“

Zkušenost prostého bytí se objektově orientované mysli nemusí zdát významná; přesto je to nejvyšší meditace a nejvyšší modlitba. To je to, na co poukazují zenoví mistři, když říkají: „Ukaž mi svou původní tvář předtím, než ses narodil.“ To je to, co měl Ježíš na mysli, když řekl: „Dříve než byl Abraham, já jsem.“ To je to, co Buddha evokoval svým beze slov proneseným Kázáním květiny, kdy prostě držel květinu. Je to praxe přítomnosti Boha.

Dříve nebo později se všechna učení, cesty a praktiky rozpustí v bytí. Tam není žádné učení, žádný učitel ani žádná praxe. Tuto Cestu bez cesty prostého bytí měl na mysli Ashtávakra, když řekl: „Štěstí patří tomu nejlínějšímu člověku, pro kterého je i mrknutí příliš velká námaha.“