Nebraň se cykličnosti. Nejsi moudřejší než Příroda;) L-EDEN :)

Máme tu leden a leden co si budeme, dokáže být velmi náročný. Je to docela výzva ustát si svou tvořivost, výkonost a dobrou náladu, když je venku zima, málo slunečních paprsků a příležitostí k venkovním aktivitám je také pomálu. No a co? To přeci není problém. Leden je prostě měsícem, který ať klidně je spojen s malou výkoností, horší náladou a menším nadšením ze života. Života je kolem obecně málo. V zimě všechen život odpočívá, dává si pauzu od letní bujarosti, jarního rozpuku a zrození, i od podzimního sklízení. V zimě jdeme přirozeně do větších hloubek a tam holt je více tmy, méně hřejivosti i radosti. A jenom zopakuji, i to je ok.

Moderní společnost nás už velice dlouho přesvědčuje o tom, že rozpuk, sklizeň, růst, nárůst a výkon je to jediné, co stojí za pozornost, že to ostatní nemá hodnotu, nestojí za řeč. Celá západní společnost je posedlá trendem rychle a zběsile, rychle a ještě rychleji. A tak často tvoříme pod obrovským tlakem, abychom tohle bláznivé tempo udrželi, zatímco stromy odhodily všechno listí, rostliny jsou schované pod sněhem nebo schoulené pod vrstvami tlejícího listí, dokonce i některé zvířata přežívají zimu ve vegetativním stavu, kdy sotva občas otevřou ve svém doupěti oči, aby si něco málo zobnuly a zase se vrátily ke spánku. Život se v zimě přirozeně zpomaluje, ztiší. A to stejné bychom měli dopřát sobě i my lidé. Zastavit se spolu s Přírodou, zachumlat se pod deku, rozjímat na životem, posedět s přáteli, zabilancovat si nad předešlým rokem a nesnažit se teď v tom nejvíce spacím období rozhodnout, jak naložíme s celým následujícím rokem. Je to blbost a ani hvězdné brány tomu nejsou nakloněny. Ještě chvíli počkejte. Svět se nezboří :)

"Leden, za kamna vlezem." Kdyby to tak jen šlo, vás možná napadne. Sedíte v rozjetém vlaku a máte pocit, že nejde zastavit. Tak právě proto byste se měli zastavit a položit si otázku, zda v tom chcete pokračovat, zda cesta, na níž jste nastoupili pořád ladí s vaší přirozeností, jinými slovy je v souladu s tím, kým se vnímáte být. Nedávno na mě vyskočil email mé kamarádky Elišky s názvem: Buď svou nejoblíbenější verzí. A to je přesně to, pro co jsem se rozhodla. Netuším, co v tom emailu stálo, to pro mě není ani důležité. Důležité pro mě v tu chvíli bylo uvědomění, že právě v tom mě obrovsky podpořila znalost mého vlastního designu a Genových klíčů. Jen jsem aplikovala určité principy, jež se mnou od samého začátku totálně rezonovaly tak, abych se uvolnila do toho, kdo jsem, abych mohla zažívat co nejvíce svou nejoblíbenější verzi sama sebe.

A nemyslete si, moje nejmilejší verze umí být i naštvaná, frustrovaná, smutná, a umí se do toho uvolnit, užít si to, ale současně bez dramat, protože i díky tomu jsem sama sebou. A žádný z těch prožitků ji už nestahuje na dno, žádná z těch emocí není více než zkušenost, která propluje systémem a zase odejde a ještě k tomu zanechá nějaké vnitřní uvědomění. Někdy a někdy ani to ne :)

Nevěřte ani tomu, že být sám sebou znamená už jenom štěstí. Dokonce i naše moderní honba za věčným štěstím je obrovský bulšit, na němž se dá dokonce vybudovat velmi úspěšný byznys.

Posedlost hledáním jednoho potěšení za druhým je jen o něco rafinovanější hra skrývající se za líbivými hesly typu: můžeš mít všechno, co si přeješ, všechno co chceš, už být navždy šťastná/ý. Honba za štěstím je toxická. Je to filozofie hedonismu. Hedonismus je filozofický směr, který klade důraz na potěšení (slast) jako hlavní cíl a smysl lidského života. Hedonisté věří, že nejvyšší hodnotou je prožívání radosti, potěšení a vyhýbání se bolesti či nepříjemnostem. Jenže dlouhodobě to má dokonce své fyziologické/chemické dopady: potěšení rovná se dopamin. Dnešní společnost je vlastně plná dopaminových feťáků (pardón:). A dnes je tak snadné vyhledat své malé dopaminové potěšení kdykoliv mě napadne: skrze jídlo (plné lednice a špajzy, samóška je za rohem, nebo si objednám přes rohlík), nebo sociální sítě (celé hodiny skrolume na mobilech) anebo si jdeme něco hezkého koupit do nejbližšího nákupáku nebo na amazon. A ještě tomu říkáme sebeláska:)

Jenže čím častěji si dopřáváme, jen abychom se vyhnuly i tomu nejmenšímu utrpení, kterým je v našich podmínkách často jen obyčejná nuda, trošku těžší emoce, neokážeme pak přečkat právě ani tu nudu v zimě, kdy se toho moc neděje. Trpíme ještě větší frustrací tím, že s ní nedokážeme ani chvíli zůstat a hned hledáme cesty, jak se všemu tomu utrpení, jakékoliv sebemenší bolesti vyhnout. Jenže tahle cesta nikam nevede. Anebo vede, do vlastního, dobrými úmysly vydlážděného peklíčka.

Leden vám dává možnost se zastavit. Buď to je LED-EN(D), takže se dejte k ledu a odpočívejte, nabírejte síly. Anebo je to L-EDEN a může to být čas pro zase odpočinek anebo pro rozjímáním nad tím, jestli už jste objevili svůj (vnitřní) eden a pokud ne, tak kde je? Udělejte to a zeptej se sami sebe: V jaké oblasti pociťuji frustraci? A proč? Je to opravdu signál nesouladu mého vnitřního hlasu? Anebo jen nemám všechno, co chce moje ego, mysl, řekli bychom nižší já;)

Paradoxem toho, když se zaměříme na život, kde validujeme jen potěšení a štěstí, je to, že pokud se člověk příliš zaměřuje jen na hledání potěšení, může to vést naopak ke stresu a frustraci. Když něco hledám, tak proto že mám dojem, že to ještě nemám a že teprve až to budu mít, budu šťastná/ý. Je tady velmi tenká hranice, skoro až nebezpečná: naší přirozeností je touha cítit se dobře od fyzických stavů, až po ty emoční, duševní a duchovní. Avšak cítit se pořád jen dobře, každý okamžik je pro většinu lidí nemožné. Je to nemožné do té doby, dokud se identifikujeme se svými potřebami, emocemi, myšlenkami, egem, Jenže to nemá nic společného s tím, kdo opravdu jsme, s naší podstatou.

Už více než 2500 let zpátky na to přišel Buddha, který mimochodem nikdy neřekl, že život je utrpení, ale že v životě je utrpení (dukka; pro což se velmi špatně hledá ekvivalent v jiných jazycích; lze jej také přeložit jako bolest nebo strast).

Bolest tu s námi bude do té doby, dokud se budeme pevně držet toho, kdo si myslíme, že jsme, budeme se ztotožňovat se svými velmi proměnlivými emocemi, stejně jako dokud budeme žádostivost, touhu nebo jiné emoce zaměňovat s láskou, do té doby, dokud budeme utíkat od bolesti při jejím prvním náznaku.

Máme k bolesti velmi negativní postoj, přitom bolest není jen negativní. Např. hlad je určitá forma utrpení, avšak bez něj bychom si neuvědomovali, že se máme najíst a mohli bychom paradoxně zemřít, stejně tak bez žízně. Dnes jsme dokonce přesvědčování, že je nezdravé cítit hlad, hlavně to ne, jezte nejlépe ještě předtím, než ho vůbec pocítíte. Upřímně, věřte mi nebo ne, hladovím ráda, tuhle bolest si užívám, protože vnímám, jak mi prospívá - celému mému systému (ale o tom zase v jiném článku;) Stejně tak když trénujeme, abychom měli silnější, odolnější, krásnější tělo, bolí to. Bolest je způsobena mikrotrhlinami ve svalových vláknech, které vyvolávají zánětlivou reakci. Tělo zajišťuje opravu poškozené tkáně a zesiluje ji, což vede k růstu svalů a zvýšení síly. Je to ukázkový příklad: něco co se v nás potrhá, zabolí, aby se to mohlo posunout na další úroveň. Stejně jako když zemřeme, jen se posouváme na další úroveň.

Tady můžete vidět, že nic není jen černé nebo bíle. Není lepší metafory než symbolu jin a jang. Jedno vzniká z druhého a vždycky zároveň obsahuje zárodek opačného principu.

celé video najdete tady https://www.youtube.com/watch?v=ezmR9Attpyc

A závěrem: Nevyhýbejte se každé bolesti, každé nepříjemné emoci. Zastavte se, neklaďte ji odpor a nechte ji prostě prostoupit. Mnohé z bolestí, které prožíváme na emoční úrovni pramení z našeho ega, z naší toxické potřeby neustálého srovnávání a dosahování nějakých výsledků. Upřímně, nebojte se otevřít tomu, že život je více než jen výsledky, úspěch, moc a peníze, vášnivý sex. Až si tohle všechno dosyta zažijete, zase vás to popožene o další úroveň dál, abyste nemuseli hrát ani tuhle hru. Budete si moc mnohem více vybírat, protože můžu vám říct, že jakmile už vás životem nepohání převážně nižší čakry (ty první 3; - zjednodušeně: jídlo, bezpečí, sex, úspěch, touha po vnější validaci, moc; můžete to všechno pořád mít a zároveň vám to bude úplně jedno, a to je teprve svoboda. Takže ani kdybyste o to nakonec přišli, je to JEDNO. Nic z toho si stejně nevezmete do hrobu, ani do dalšího života ;)

TO, CO OPRAVDU VYTVÁŘÍ UTRPENÍ, BOLEST JE NAŠE TOUHA, POTŘEBA, LPĚNÍ NA TOM, NĚCO MÍT, VLASTNIT, IDENTIFIKOVAT SE S TÍM. DOKUD TUHLE FÁZI ČLOVĚK NEPŘEKROČÍ, NIKDY NENAJDE SKUTEČNÝ KLID.

A nejde o to nic nemít, nevlastnit, neužívat si hmotu. Jde o to klidně mít a přitom se nebát, že o to přijdu, nebát se, že když o to přijdu, bude můj život marný, horší, beze smyslu. Ale jak se to říká: Bohatý chudákovi nevysvětlí, že na penězích nakonec nezáleží;)