ODPUŠTĚNÍ (GK 4)

Odpuštění není záležitostí mysli. 

To opravdové vychází z celé bytosti...prostupuje jí.

Odpuštění je v podstatě hluboké propuštění starého příběhu až na samotné buněčné úrovni, ve spirituálním světě bychom řekli karmické… další uzlíček samsáry rozpleten, učení přijato, pochopeno, integrováno a veškerá připoutanost k němu pro-PUŠTĚNA.

Vybavuje se mi staré dobré havajské...

Omlouvám se.

Odpusť mi.

Děkuji ti. 

Miluji tě.

Změna nastane, když to necháš úplně jít… (od) PUSTÍŠ.

A stejně jako cokoliv jiného v životě i odpuštění má své dokonalé načasování - nedá se uspěchat, nedá se vynutit, nedá se předstírat, může se jen STÁT.

A nastane tehdy, když je příběh pochopen. Nikoliv jen myslí, ale celou bytostí, když se pochopení dotkne nejhlubších částí našeho těla, naší DNA.

A jak procházíme životem, chápeme víc a víc a i odpuštění se stává lehčím a lehčím až mu nakonec nic neklade žádné překážky. Ať se stane cokoliv, dokážeme to odpustit - druhým, sobě, světu. Začneme si všímat té nekonečné propletenosti a chápat Ježíšovo: Hoď kamenem ty, kdo jsi bez viny.

Jako lidé jsme sem nepřišli “dokonalí” ani pro dokonalost, jsme tady učit se lidskosti, soucitu, bezpodmínečné lásce a ODPUŠTĚNÍ. Přišli jsme se UČIT, pro zkušenosti a prožitky, skrze které získáváme moudrost, postupně...s příběhem za příběhem. Všichni jsme jako mytologičtí hrdinové, jež nezkušení opustí domov, aby poznali kdo jsou krok za krokem tím, jak prochází temným lesem, kde na ně čekají nejrůznější nástrahy a dobrodružství, aby mohli pochopit, kým jsou a nejsou.

Učíme se milovat všechno a vše a odpustit všem a všemu, neboť nakonec všechno, s čím se potkáme nás vrací zase zpět k nám, jsme to my. My jsme tím vším, co se učíme milovat, my jsme tím vším, co někdy nenávidíme, nepřijímáme, a jakmile přijmeme a odpustíme i tomu největšímu bídákovi, pochopili jsme. Pochopili jsme, že i my v sobě máme toho největšího darebáka, na kterého jsme dříve ukazovali prstem...že jsme tím vším, a proto se s tím setkáváme na nejrůznějších úrovních.

Buddhistický mnich Thích Nhất Hạnh o tom napsal krásnou báseň: Plese call my be my true names - Prosím, oslovuj mě mými pravými jmény.

Neříkej, že zítra odejdu –

i dnes stále přicházím.

Dívej se hluboce: každou vteřinu přicházím,

abych byl pupenem na jarní větvi,

abych byl malým ptáčetem, s ještě křehkými křídly,

které se učí zpívat ve svém novém hnízdě,

abych byl housenkou v srdci květu,

abych byl drahokamem, jenž se skrývá v kameni.

Stále přicházím, abych se smál i plakal,

abych se bál i doufal.

Rytmus mého srdce je zrozením a smrtí

všeho, co žije.

Jsem jepice, která se proměňuje

na hladině řeky.

A jsem pták, který se snese dolů,

aby ji spolkl.

Jsem žába, která šťastně plave

v čisté vodě rybníka.

A jsem užovka, která se tiše živí tou žábou.

Jsem dítě v Ugandě, samá kůže a kost,

mé nohy tenké jako bambusové hůlky.

A jsem obchodník se zbraněmi,

který prodává smrtící zbraně Ugandě.

Jsem dvanáctiletá dívka,

uprchlice na malé lodi,

která se vrhá do oceánu poté,

co byla znásilněna mořským pirátem.

A jsem také ten pirát,

mé srdce ještě neschopné

vidět a milovat.

Jsem člen politbyra,

s velkou mocí ve svých rukou.

A jsem muž, který musí zaplatit

svůj „dluh krve“ mému lidu,

jenž pomalu umírá v pracovním táboře.

Má radost je jako jaro, tak teplé,

že rozkvétají květy po celé Zemi.

Má bolest je jako řeka slz,

tak nesmírná, že naplní čtyři oceány.

Prosím, nazývej mě mými pravými jmény,

abych mohl slyšet všechny své nářky i smích najednou,

abych mohl vidět, že má radost a má bolest jsou jedno.

Prosím, nazývej mě mými pravými jmény,

abych se mohl probudit

a dveře mého srdce zůstaly otevřené

–dveře soucitu.

Mnozí lidé nedokážou odpustit a pokud k ni patříte, odpusttě si i to, že teď to nedokážete.

Odpusťe si, že nedokážete odpustit.

Pokud k tomu má dojít, tak k tomu stejně nakonec dojde samovolně. Možná se jednou probudíte, nebo podíváte tomu druhému do očí a křivda, bolest... budou pryč, protože naplnily svůj účel.

Je mnohem snazší odpouštět, jakmile našemu životu nevládne logická mysl a její neukojitelná snaha dát všemu nějaké vysvětlení. Když se v našem systému aktivuje GK 4, naše těžké myšlenky se alchymizují a promění se v lehkost srdce.

Většina světa stále žije pod frekvencí stínu Nesnášenlivosti. Jejich mysl jim diktuje, co je a není správné, dobré a špatné a z tohoto místa posuzují a žijí svůj život. Velmi často lidé prochází životem a všechny jejich prožitky jsou zkresleny suchým intelektuálním, necitlivým a naději postrádajícím filtrem.

Nesnášenlivost je jako mentální karanténa. Zamyká mysl do soudů, předsudků, potřeb mít pravdu, neustálého posuzování najít „co je správné a co špatné“. Je to mysl, která se bojí chaosu, a tak se upíná na logiku, strukturu a jistoty – ale místo aby pomohla, odsuzuje, hodnotí, rozděluje, krájí, odděluje. A nevytváří porozumění. Skutečnosti se mohou tvářit sebevíce logicky, avšak velkým problémem logiky je, že dokáže sama sebe vždycky vyvrátit, stačí mít v rukávu dost argumentů. My lidé se bojíme nejistoty, a tak si i většina lidí vybere jednu stranu sporu, protože jim to dává pocit bezpečí a určité mentální jistoty. Paradoxem je, že mentální sebejistota nemůže pomoci tělu, aby se cítilo bezpečně. To se tak může cítit jen tehdy, když se odevzdá přítomnému okamžiku, aniž by chtělo cokoliv dalšího.

Na frekvenci stínu je mysli dána pravomoc učinit důležitá životní rozhodnutí, což vede často ke katastrofě, protože její pravou rolí je o ničem nerozhodovat. Skutečným úkolem mysli je pozorovat a komunikovat.

Máme pořád dojem, že mysl tu má něco chápat. Jenže naše mysl nikdy nemůže nic opravdu pochopit! Neexistují žádné intelektuální odpovědi, které by nám přinesly klid a skutečnou pravdu. Jak se ale vědomí noří hlouběji a hlouběji do hmotné formy, dochází k tomu, že i ta nejzatvrzelejší mentální kostka ledu se rozpouští.

Dar: Pochopení

Jakmile se z mysli stává otevřený prostor, přestává bojovat s protiklady a začíná naslouchat, chápat, hledat souvislosti, měníme se i hluboce my sami.

Pochopení nemá nic společného se znalostmi. Znalosti jsou nakonec jen něco, co potřebuje naše mysl, aby se zbavila trvalého pocitu neklidu. Ale znalosti samy o sobě nikdy nemohou přinést pocit klidu. Nanejvýš nám mohou dát naději na klid.

Pochopení nemá nic společného s kognitivnámi schopnostmi, pochopení je celobytostní stav. Nachází se za hranicemi mysli. I proto zen rád využívají koanů. Koan je paradox, který se dá mysli k řešení. A práce v okamžiku, kdy si mysl konečně uvědomí, že její logika nemůže koan vyřešit, nastává pochopení. Tohle pochopení je kvantový skok, celotělní pocit, že víme, jež zaplaví celou naší bytost.

Jakmile si uvědomíme, že logika mysli je velmi vratká záležitost, uleví se nám. Nic totiž nelze s konečnou platností zcela logicky prokázat, neboť vše leze současně i vyvrátit. Logika sama sebe vždy může potvrdit a současně dokázat i opak. A tak je mysl nepoužitelná pro řešení čehokoliv na čem skutečně záleží. I díky tomu můžeme mysl vrátit roli, která ji skutečně náleží - zkoumat, komunikovat, hrát si. V ten moment se mysl může stát mostem mezi lidmi. kdy už není soudce, ale tlumočník lidské zkušenosti. 

Vzpomeňte si, co řekl Ježíš na kříži:

,,Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Naše nesnášenlisvost totiž nakonec pramení jen z nevědomosti, ze stínové frekvence.  A odpuštění je bránou k Bohu – k Jednotě, k lásce bez podmínek, jejímž jsme vyjádřením, když se vysvobodíme z vězení naší mysli.

Siddhi: Odpuštění

S nadcházejícím posunem vědomí dojde k zásadní změně - lidé přestanou prahnout po znalostech, jež budou nahrazeny pochopením.

Odpuštění není jen nějaké „odpustím ti, ale nezapomenu“. Tady už se nekladou žádné překážky, podmínky ani logické argumenty. V Siddhi GK 4 je odpuštění kosmickým činem – přijetím dokonalosti všeho, co se stalo, včetně bolesti, zrady, nespravedlnosti.

Odpuštění tady není akt vůle – je to stav bytí.

Odpuštění je blesk, který udeří, když bytost dosáhne Kristova vědomí.

Je kosmické energie rozpouštějící hranice ve světě forem, zviditelňuje Pravdu ukrytou na pozadí veškerého stvoření a nakonec...umožňuje nám, abychom viděli skrze ní a sjednotili se s ní. Odpuštění rozpouští vše napříč časem...eony, staré karmické nánosy a bloky, prodírá se kolektivní energií a osvobozuje energii, jež stagnovala celé věky. Uzdravuje napříč rodovými liniemi, ruší karmické dluhy, otevírá vše, co bylo přidušeno.

Je to čistý a konečný nádech a výdech.

Chcete zjistit, zda nesete i vy tento genový klíč ve svém designu? Tady je přímý odkaz na profil Genových klíčů